Orion Conspiracy

Danny byl hodnej kluk. Měl svoje mouchy jako každej z nás, ale přesto to byl dobrej kluk. V dobách Velké Interstelární Války jsem se nechal naverbovat jako nájemný žoldák. Jak ubíhala léta, Dany byl ode mě stále dál, i mně samotnému byl den ode dne vzdálenější. Po té strašlivé nehodě přepravní lodi, kdy zahynula spousta lidí se mi svět rozpil do nesmírného černého pole plného hvězd. Jednou z těch hvězd byl právě Danny. A představte si, že jsem si ani nevšiml, když tato hvězda zhasla. Tiše a skromně. Stalo se to na jedné z hraničních výzkumných stanic. Zpráva mi přišla galacticmailem a byla velmi stručná a formální – Danny DeVito zemřel dne XX, jeho pozůstatky budou slavnostně uloženy dne XX na půdě kosmické výzkumné platformy XX na koordinátách XX,XXXX. Je to zvláštní, ale pocítil jsem spíše překvapení než bolest a doposud tomu tak je. Kdykoliv se nad ztrátou syna zamyslím, je to takový mlžný opar, ve kterém nemohu dostatečně pocítit krutou pravdu. Stanice, kde Danny pracoval, vypadala zdálky jako hnusný kovový pavouk oplzle se tisknoucí k hrbolaté kamenné kouli masivního meteoru. Pro přistání jsem nějakou dobu hovořil s kapitánem Shannonem, který mi nedokázal nebo nechtěl říci nic konkrétního o Dannyho smrti. Jméno kapitána mi připadlo nějak povědomé, ale za žádnou cenu jsem se nemohl upamatovat proč. Pak přišla oficiální ceremonie, na které jsem si připadal velice trapně. Spíše z povinnosti než z přesvědčení jsem pronesl krátkou řeč o tom, že jsem se měl Dannymu za jeho života více věnovat. Odešel jsem do své kajuty, kde jsem měl počkat do dalšího dne, kdy by mě vyzvedla pravidelná týdenní zásobovací linka směřující na Algebron Gama.

V ten moment, co jsem jen tak seděl na měkkém křesle a civěl do prázdna, přišel onen osudový zvrat, který měl můj život změnit k nepoznání. Jakési kroky na chodbě se přiblížily k mé kabině a pod dveřmi se objevil bílý lístek. Váhavě jsem ho zvedl. Než jsem ho dočetl a uvědomil si, co jeho obsah vlastně znamená, kročeje už odezněly v nenávratnu. Na lístku bylo napsáno ”Danyho smrt nebyla nehoda, ale vražda”. V návalu zuřivosti jsem rozbil něco předmětů v místnosti a sežral jeden ze tří párů ponožek, které jsem si vzal s sebou. Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že to tak nenechám a záhadě přijdu na kloub. Bodejť bych se také mohl rozhodnout jinak, vždyť to byl můj syn!

Nevěda kam se vydat dřív, vyběhl jsem na chodbu a šel kruhovým koridorem stále rovně, zpupně jako beran. Zcela bezelstně skočila do mé rudě zamlžené vize zástupkyně kapitána La Paz. Vychrlil jsem na ni všechny své otázky a ona odpovídala se soustrastí chápající manželky. Nedozvěděl jsem se nic konkrétního. Výtahem jsem vyjel do čtvrtého patra, kde jsem našel jen hromadu zamčených kabin a opuštěnou kuchyň. To samé v bledě modrém bez kuchyně se opakovalo na patře třetím. Následovalo patro druhé. Už jsem si začínal myslet, že jsem snad na stanici sám, když jsem v záhybu koridoru zahlédl vlající rudou hřívu. Pustil jsem se za ní. Patřila statně rostlé ženě, která se na mě podívala přidrzlýma očima a vyzývavě se usmála. Jmenovala se Brooks a byla to bývalá vojenská pilotka. Pozvala mě na neobasketový zápas do tělocvičny v prvním patře. Řekl jsem si, že bych ji mohl obtáhnout, ale až potom, co se vyřeší záhada okolo Dannyho. Procházením druhým patrem jsem brzy zjistil, že je mnohem zajímavější než obytná spodní patra. Našel jsem například park, na jehož konci za vodopádem pohřbili Dannyho. Ve skříňce u vchodu do parku jsem našel štípačky - bez rozmýšlení jsem je sebral, možná proto, že jsem od přírody kleptoman. Na můstku (vpravo od výtahové šachty B) jsem si promluvil s kapitánem Shannonem a jeho kolegou Lowem, nedozvěděl jsem se však téměř nic nového.

V laboratořích těsně před zamčenou výtahovou šachtou D mě uvítala příjemná profesorka Bernard a zmínila se o možné přítomnosti výbušniny na palubě lodi, také naznačila, že se jí zdálo, jako by Danny ve vesmíru explodoval. Na samém levém konci koridoru jsem zaregistroval strojovnu. Jejímu statnému majiteli Meyerovi jsem mimoděk štípnul hasicí přístroj a francouzský klíč, který se válel na zemi a nezúčastněně jsem se pozeptal na výbušniny zmíněné Bernardovou. Začalo mě štvát, že se nemůžu dostat k vykopávkám a exekutivním místnostem přístupným pouze výtahem D. Šel jsem si prohlédnout poslední, první patro. Výtah mě vyplivl přímo do tělocvičny. Brooks už tam stála připravená s míčem a častovala mě vyzývavými pohledy. Hýžďové svaly ji napínaly stažené elastické šortky. Zamyšleně jsem dobloumal do šatny a náhodně jsem otevřel prostřední skříňku. Hele. Karta. A hned k výtahu D. A co tahle bunda, ta patří asi také Brooks. Vzal jsem ji a prohledal. Intuice mě nezklamala, našel jsem další kartu s mně zatím neznámým přístupem. Vrátil jsem bundu do skříně a prošel tělocvičnou a promítacím sálem do baru. I když se mi to zdálo zbytečné, promluvil jsem se všemi přítomnými – barmanem a kuchařem v jedné osobě Chandrou, nepříjemným šéfem stráží Wardem a s jeho mírnějším kolegou Watermanem. Vida, že mě nikdo z nich nepomůže, vrátil jsem se do patra dvě a nervózně zamířil k zapovězenému výtahu D. Vrtavá myšlenka mi ale nedala a zastavil jsem se ještě v laboratoři, kde jsem si promluvil o výbušninách s mírně dementním laborantem Rowlandem. Sdělil mi, že mi o výbušninách řekne něco zajímavého, když mu přinesu koláč z kuchařovy spíže! I když mi to připadlo trapně patetické, řekl jsem si, že se po dortu podívám, až nebudu mít co na práci. Karta do výtahu D fungovala a já sjel do navigačního centra ve třetím patře. Prozkoumal jsem navigační počítač a napadla mě zvláštní myšlenka. Co takhle pomocí druhé vstupní karty Brooks aktivovat zde přítomnou navigační mašinu a vymazat z ní data, to by mě nemohli zítra poslat domů! Bez dalšího rozmýšlení jsem data vymazal. Když už pátrat po Dannyho smrti, tak pořádně. Okamžitě přiběhla Brooks a nadávala jako špaček. Vypařil jsem se k výtahu a sjel o patro níž. Ve skladu jsem našel laserovou svářečku a inventář. Inventář jsem přečetl, ale žádnou zmínku o výbušninách jsem na něm nenašel. Skladem jsem prošel do jeskyní vyhloubených do nitra meteoru. Byla tam pěkná klendra. Alespoň moje kleptomanie však byla uspokojena nalezením elektrické svítilny a kladiva. Při návratu k výtahu jsem si těsně u východu z jeskyní všiml malé dírky v zemi. Copak tady mají krysy? Posvítil jsem si do díry lampičkou (použitím lampičky na díru) a opravdu, z díry vyběhla krysa a začala pobíhat okolo. Odjakživa nesnáším krysy, takže jsem vytáhl hasicí přístroj a krysu zmrazil. Její mrtvolku jsem trochu rozpačitě strčil do kapsy a po ní tam spadla i lampička. Možná bych s tou kleptomanií měl něco dělat. Nevěda jak dál, šel jsem zpátky do baru zeptat se chandry na koláč pro zmateného laboranta. Chandra ale v baru nebyl. Zato jsem v pravé části pultu zaznamenal zapomenuté páčidlo. Hned mě hřálo (studilo) v kapse. Za kantýnou ve třetím patře jsem našel Chandru v kuchyni. Pokusil jsem se mu štípnout koláč ze spíže, ale dával pozor (v tento moment mi připadlo, že snad hraji nějakou adventuru pro děti od Sierry). Pokec s Chandrou odhalil kuchařovu touhu představit mi své profesní umění. Domluvili jsme se, že mi dá ochutnat vzorek svého speciálního receptu pokrmu ,Korma’. Chvíli jsem bloumal po patrech stanice a pak jsem se vrátil do jídelny. Jídlo už na mě čekalo na stole. Z náhlého popudu jsem do Kormy hodil zmraženou krysu. Suše to plesklo. Šel jsem o tom do kuchyně říct Chandrovi, úplně se z toho sesypal. Vytáhl jsem dort ze spíže a v radostné euforii se s ním rozběhl do laboratoře za Rowlandem. Rowland nikde. Usoudil jsem tedy, že se ulil do své kabiny na třetím patře, kde jsem ho také podle mapy skutečně našel. Dal jsem mu dort. Poslal mě za laborantem Ramanem. Ramana jsem našel v zadní místnosti laboratoře. Nejdřív se zdráhal, ale po ,přátelském’ poplácání na rameno mi osvětlil, že určité výbušniny by se pod fingovanými jmény v centrálním skladě našly. Ha! Na cestě k výtahu jsem před vchodem na můstek uviděl La Paz a rovnou jsem si vyžádal přehled všech výdajů ze skladu. Pročetl jsem si ho a znovu jsem probral s La Paz, kdo má přístup k nebezpečným materiálům. Sdělila mi, že pouze kapitán a šéf stráží Ward mají potřebný přístup. Zajímavé. Vrátil jsem se do pokoje k Rowlandovi s úmyslem vyslídit nějaké další informace, ale když jsem na něj promluvil, zželelo se mi ho. Po dortu se mu udělalo tak zle, že si nechal provizorně otevřena dvířka na WC. Vydal jsem se do druhého patra za medičkou Chu a ustaraně ji sdělil, že Rowland umírá na malárii. Jakmile odběhla, nalogoval jsem se do její databáze pacientů. Dozvěděl jsem se zajímavé věci. Za prvé jsem zjistil, že hlavní podezřelý Ward byl v inkriminované době v ožraleckém limbu, takže výbušniny nemohl ze skladu vyzvednout. Zbývá tedy kapitán. A doktorka Chu, která mohla použít Wardovu katru, zatímco se pacient pochcával v dealkoholizátoru. Za druhé jsem vyslídil maličkou zprávičku o tom, že La Paz je ve třetím měsíci. S knedlíkem v krku jsem La Paz znovu zastavil na chodbě a pokrytecky ji oznámil, že buď mi dá klíč od skříňky s Dannyho věcmi nebo si pustím hubu na špacír okolo jejího těhotenství. Klíček mi pochopitelně dala, ale bylo mi jasné, že mi dva si to spolu už asi nikdy nerozdáme. Škoda. V Danyho kajutě na třetím patře, kterou jsem opět našel podle mapy jsem klíčkem odemkl pravou část skříňky u postele a našel balíček (to je mimochodem nepříjemná sviňárna - levá dvířka skříňky odemknout nejdou a pravé ano, proboha proč, když se to oboje hlásí jako CUPBOARDS?). V balíčku byl štos svázaných dopisů. Rozvázal jsem ho a v ruce mi zůstala svorka. Pak jsem svazek pošty pročetl. Samé milostné dopisy. A sakra... Danny byl teplej. Danny byl TEPLEJ! A navíc, místo abych se mohl v klidu a o samotě hezky pěkně vožrat do němoty, přišel do kabiny Dannyho milenec a začal mi vykládat, jak mě Danny nenáviděl. Co je moc, to je moc. Rozhodl jsem se, že ho zabiju. Než jsem to ale stačil zrealizovat, někdo to udělal za mě. Stejně mě ale chytli a zamkli do odstavené hvězdárny, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Jídlo, které mi dal Ward jsem rozbalil, jenom abych zjistil, že jsou to recyklované psí výkaly. Začal jsem pracovat na svém útěku. Všechna mechanická zařízení byla dočasně vypnutá, asi abych si neublížil. Jediné, co mohlo potěšit moje provislé kapsy byl uzoučký teleskop. Nuda začala být hrozivá, takže jsem se chvíli rýpal prstem v nose, chvíli v teleskopu, až z něho vypadl holub, ach, pardon, až z teleskopu vypadla čočka. A pak mě něco napadlo. Když se mi podaří zastavit přívod kyslíku do této místnosti, bezpečnostní systém automaticky otevře dveře. Ha! Odšrouboval a sundal jsem tedy síťku z ventilace a na ventil nasadil teleskop. Psími výkaly, které se vydávaly za jídlo jsem trubku ucpal a bylo vymalováno. Zhrzený taťka je opět na svobodě. Venku už na mě NÁHODOU čekal jistý chlápek z posádky, který se mě snažil přesvědčit, že se na stanici děje něco divného. Začínala mi z toho zmatku jít hlava kolem, ale budiž, učinil jsem, co po mě žádal. Vydal jsem se do druhého patra a vstoupil do dveří vlevo od parku, na nichž se blýskal nápis ,Transport Pad Lock’. V malém skladu za nimi jsem uviděl několik velmi hnusně slizkých smotků. Prozkoumal jsem je. Než jsem se stačil pozvracet, objevil se můj komplic a začal vykládat o vetřelcích. Přišla také doktorka Chu a změnila se ve vetřelce. Když roztrhla mého komplice vejpůl, řekl jsem si, že už se nebudu obtěžovat něčemu divit a makal jsem pryč hlava nehlava. Pádil jsem doleva do strojovny, až úplně dozadu do skladu paliva. Věděl jsem, že je mi ta potvora v patách. Stisknutím tlačítka na kontrolním panelu jsem vypnul proud, pak jsem přeštípl elektrické vedení na zdi a proud znovu nahodil. Chvíli jsem napjatě čekal, ale monstýrko nikde. Vyšel jsem tedy ven a spatřil ho, jak se rozhlíží po strojovně. Zařval jsem na něj, že je vylízanej srab a padal jsem zpátky k nastražené pasti. Vetřelec na kabel pochopitelně dupnul svou neohrabanou plochou haxnou a já neváhal a odšrouboval uzávěr jednoho z palivových kontejnerů. A pak to bouchlo. V následující debatě s technikem Meyerem jsem se dozvěděl, že jsem svým počínáním porušil stabilitu stanice a nadělal ještě další hromadu problémů. Když jsem zamyšleně odcházel ze strojovny stále ještě neschopen přebrat si to všechno v hlavě, narazil jsem za dveřmi na k smrti vyplašeného člena posádky, který evidentně slyšel můj rozhovor s technikem a zkolaboval. Namísto toho, aby se podělal strachy, se bohužel rozběhl k záchranným modulům. Bylo mi jasné, že ho musím nějak zastavit, aby nezmobilizoval policii operující v tomto sektoru, to by byl se mnou a s mým pátráním rychlý konec. V tento moment uvědomění se se mnou stala zvláštní věc - můj patron mi našeptal, že se mám jít podívat do tělocvičny. Šel jsem tedy do tělocvičny. A vida, co nevidím? Na jedné z posilovacích mašin visí roztahovák na posilování rukou. Popadl jsem ho a pospíchal k výtahu C, který se nachází za můstkem a je tuze dobře zabezpečen proti neoprávněnému vniknutí. Musel jsem se pohrabat v ovládacím panelu. Nejdříve jsem panel vypáčil páčidlem a zapřel v otevřené poloze roztahovákem. Jeho obsah jsem pak prozkoumal lupou a pomocí svorky (kterou jsem předtím narovnal kladívkem) jsem obvod zkratoval v místě, které se mi zdálo kritické z hlediska přivolání výtahu. Výtah přijel a odvezl mě do střílny na samém vrcholku stanice. Použitím laserového děla jsem sestřelil odlétávajícího zkolabovance. Nestačil jsem se však ani otočit a ve dveřích se objevil kapitán Shannon s namířenou pistolí. V duchu už mě odepsal, takže mi klidně vylíčil pravdu o tom, že smrt mého syna i právě probíhající smrt mou připravil on sám, protože při havárii, kterou jsem tenkrát za války nepřímo zavinil, zahynula jeho žena. Rozloučil jsem se s životem a připravoval jsem si pozdrav pro svištící laser, který mi vypálí černý otvor do hlavy. Satan mě ale ještě nechtěl tam dole, takže když jsem otevřel oči, uviděl jsem, jak na kapitána skáče Meyer a jak ho neúmyslně zabíjí výstřelem z laserové pistole, který byl původně určen mně. Když jsme si s Meyerem všechno vyříkali, popsal mi stávající situaci. Startovní systém záchranné lodi se nachází v nepoužitelném stavu. Je potřeba, aby někdo opustil stanici ve stejném ručně manipulovaném letadlu, ve kterém zemřel můj syn a zvenčí poškozené zařízení opravil. A kdo jiný než já by to mohl být! Před odchodem mi to nedalo, prostě jsem musel vypáčit nádhernou skříňku vedle dveří. Našel jsem tam miny. Pěkné miny. Radil bych vám sehnat si je taky. S opět o něco těžšími kapsami jsem se přesunul do navigační místnosti a otevřel malou skříňku v pravé části pokoje. Našel jsem tam pomůcku pro opravování externích zařízení. Pak nastal tak trochu chaos, s La Paz jsme si vyříkali stav situace a běželi jsme do třetího patra, kde strážce Ward zkolaboval a šel berserk. Po jeho smrti jsem na přání La Paz rychle zavařil oboje dveře laserovou svářečkou. Teď jsme se konečně mohli věnovat opravám externích poruch. Když jsem dorazil do hangáru, Meyer už na mě čekal. Pouť mimo stanici dopadla úspěšně, ale přistát jsem musel do nouzové přetlakové komory v zadním traktu laboratoře. Tam už na mě čekala (nyní) kapitánka La Paz s Meyerem, jenom proto, aby mi sdělili, že došlo k poškození přívodů vzduchu a že bude nutné ho opět externě opravit. Podruhé jsem se tedy vydal na pouť vakuem a poškozené zařízení opravil. Skupinka už na mě opět čekala. Tentokrát mě poslali zjistit, co se událo v laboratoři korporace Mogami-Hudson. Začínal jsem mít pocit, že jediným člověkem, který je na celé stanici schopen něco udělat jsem já, zatímco ostatní hrají mariáš v laboratoři. Bez remcání jsem se ale vydal k výtahu A, který už teď hlídaly akorát tak lidské zbytky a vyjel jsem do Mogami-Hudsonské laboratoře. Kleptomanie mi nedala a já popadl ze stolku lahvičku s jakousi tekutinou. Pak jsem postřehl těžce raněného vědce opřeného o stěnu. Posadil jsem se blízko k němu, šeptal mi něco o tom, že to sérum, které jsem našel, zničí vetřelce a že vetřelci chtějí ovládnout svět. Bylo to asi blouznění, protože krátce na to jeho život skončil a duše se propadla kamsi dolů. Právě v ten okamžik náhodou přišli do laboratoře mí kolegové vedení La Paz. Proběhla vzrušená debata o tom, že existuje ještě jedna kopie navigační databáze (ano, té databáze, kterou jsem právě já přičinlivě vymazal) a to v hlavě zesnulé pilotky Brooks. Možná mi to neuvěříte, ale byl jsem to zase já, kdo byl vybrán, aby skočil hlavu Brooks rozlousknout a čip z ní vytáhnout. Učinil jsem tak, Brooks jsem skutečně nalezl tam, kam ji La Paz odtáhla - těsně za zavařené dveře v chodbě vlevo od výtahu ve třetím patře.

S čipem jsem spěchal do navigační místnosti, kde jsem ho předal Meyerovi. Meyer byl ale v šoku ze skutečnosti, že někde na palubě stále volně pobíhá jeden tvaro- měnič a rozhodl se, že je příliš nebezpečné startovat záchranný člun, když se vetřelec může vetřít do střílny a člun odstřelit. Šel jsem tedy na můstek a požádal La Paz, ať se ke mě přidá a pomůže mi vetřelce ulovit. Společně jsme se pak vydali koridorem směrem k výtahu B, když tu ke mně zavanul nepříjemný zápach mršiny. Táhnul z parku, takže jsme tam vešli a první, co nám padlo do oka byl mrtvý pes. Šli jsme tedy až na konec parku a vetřelec tam skutečně byl. Raději jsme se rychle vzdálili vymyslet nějaký bojový plán. Po chvíli mě něco napadlo. Popadl jsem síť a hodil ji na vchod do zadní části parku. Pak jsem požádal La Paz, aby mi dělala návnadu. Vetřelec se opravdu do pasti chytil a já neváhal a polil ho chemikálií z laboratoří Mogami- Hudson. A bylo po vetřelci.

Těsně před odletem se ale ukázalo, že se někde toulá ještě jedno zlobivé děťátko. Vymysleli jsme to s ním následovně: dobrovolný šílenec poběží na můstek, zapne autodestrukci a pak zase rychle poběží zpátky. Když to nestihne, má smůlu. Destrukce zničí stanici dříve, než vetřelec stačí vypálit s laserů. Šílencem jsem byl opět zvolen já. Běžel jsem tedy na můstek, stiskl tlačítko a vrátil se zpátky. Ale ouha! Zrůdička se ukázala být docela inteligentní a odpočet autodestrukce zastavila. Chtělo to tedy ještě většího šílence, aby na můstek doběhl znova a zrušení autodestrukce nějak zabránil. Nebudete tomu věřit, ale byl jsem to zase já! Uháněl jsem tedy znovu na můstek. V bídném zoufalství jsem stiskl tlačítko autodestrukce a položil na něj minu. Objevil se vetřelec. AAAaaaaaaddd...